Spojujeme pomoc se zážitkem

Jakub

„Je mi 31 let. Od mala žiji s postižením kvůli dětské mozkové obrně a můj život vyžaduje celodenní asistenci dalšího člověka. Jsem ale velmi aktivní, přednáším na filozofické fakultě o způsobu života člověka s postižením a jsem lektorem moravskoslezského kraje v projektu Žít normálně 2.

Za překážku v mém uplatnění považuji například to, že se ke mně někteří lidé chovají jako k dítěti. Nejsem sám, zažívají to i někteří jiní lidé s postižením. Proto se chci věnovat i osvětě v tomto ohledu a vysvětlování, jak k nám přistupovat. S koučem chci prozkoumat své silné stránky a najít způsoby, jak svůj život zkvalitnit.“

Helena

„Jmenuji se Helena Šestáková a jsem farmaceutická laborantka se zaměřením na homeopatii. Můj přístup ke zdraví je celostní – věřím, že lze žít zdravě i bez nadměrného užívání léků. Snažím se na sobě pracovat a pomáhat lidem hledat rovnováhu.

Osud mě však postavil před těžkou zkoušku. Mému manželovi diagnostikovali agresivní nádor mozku (glioblastom 4. stádia). Po třech operacích je nyní doma, ale zcela odkázán na mou péči. Do toho jsem sama musela podstoupit operaci kolene. Přesto jsem rozhodnutá zůstat s ním, protože věřím, že být spolu mu pomáhá zachovat si osobnost a důstojnost.

Tato zkušenost mě naučila, že musím řešit i vlastní psychosomatické potíže, které zasahují do mého života. Ráda bych našla způsob, jak své znalosti předávat lidem jinak než v lékárně, s větším důrazem na individuální přístup. Tento sen už si plním, ale potřebuji se posunout dál, abych mohla žít a pracovat v souladu se svými možnostmi.“

Johana

„Jako předčasně narozené dítě trpím dětskou mozkovou obrnou a autismem, který mi způsobuje hypersensitivitu. Jako sirotek jsem vyrůstala v ústavu, ale toužila jsem se osamostatnit. Po dvouletém úsilí jsem si koupila byt v Ostravě a nyní se učím žít plnohodnotný život. Je mi 26 let. Nemám rodiče a prarodiče už také zemřeli a finančně je pro mne splácení hypotéky a hrazení léků i rehabilitace nezvladatelné. Bez příspěvku nadace Konto Bariéry a Patříme k sobě Oli bych nemohla uhradit ani nutné rehabilitace. Ráda bych ozdravný pobyt absolvovala zase na podzim, jelikož mi moc pomáhá, ale od pojišťovny už nebudu mít nárok ani tento ani rok příští. Ráda bych také splatila část úvěru. Kouč by mi mohl otevřít i jiné cesty pomoci, a hlavně najít si náhradní rodinu. Cítím, že ta je pro mne důležitá kvůli psychické rovnováze.“

Dagmar

„Trpím mnoha duševními traumaty díky neurologickému syndromu Guillain-Barré, který opakovaně způsobujekolaps těla, zcela paralyzující stav.  Už dvakrát jsem se dostávala z invalidního vozíku. Stále ale mám duševní stavy vycházející z těchto zážitků.

Nechci stále polykat léky, nefungují na moje úzkosti. Způsobují jen malátnost a ztrátu chuti na jídlo.

Od práce s terapeutkou a koučkou Petrou Chvátalovou si slibuji, že budu moci žít bez fóbií. Chci se znova cítit motivovaná k životu a uvědomovat si hezké věci. Při současném stavu to bez pomoci nezvládám. Potřebuji odblokovat traumatické události, aby se mi nevracely do mysli a aby mi přestaly brát motivaci pro život.o budoucna založil rodinu. Chci životní změnu.“

Alena

„Jsem z nefunkční rodiny a vyrůstala jsem v dětských domovech. Vyučila jsem se jako tkadlena. Ve dvaceti letech jsem spadla ze střechy a od té doby jsem ochrnutá. Od 1996 jsem bydlela v centru sociálních služeb v Hrabyni na Severní Moravě. Po úmrtí přítele, který měl závažné zdravotní postižení, jsem se toužila osamostatnit a podařilo se mi to. Od roku 2024 bydlím v Opavě dočasně v podnájmu. Můj sen je samostatné trvalé bydlení. Chci více pomáhat lidem ve Svazu tělesné postižených Hrabyně (STP) a svým přátelům na vozíku a k tomu potřebuji lepší technické prostředky, jako je kvalitní vozík a přídavný pohon. S koučem/koučkou chci zjistit, jaká činnost by byla pro mne výdělečná, baví mne například grafické práce na počítači. Momentálně dělám v chráněné dílně administrativu a výdělek je velmi nízký, nestačí mi na moje plány.“

Michal

„Studuji učitelství němčiny na německé univerzitě. Za pomocí kouče chci najít možnosti, jak si po skončení školy splnit, i přes svůj handicap, sen stát se tlumočníkem. Přestože toužím po společnosti lidí, trávím většinu času o samotě. S koučem si chci ujasnit své představy o navazování přátelství a partnerství, chci zjistit co bych měl dělat lépe, abych si našel více přátel a partnerku, se kterou bych do budoucna založil rodinu. Chci životní změnu.“